 |
| weheartit.com |
..řekla mi mamka po tom, co jsem jí říkala, že já děti nechci. Prej to časem přijde. Dostaví se ten mateřský pud a budu je chtít. Pro co jinýho žít, když ne pro děti?
Každý si přece může vybrat, co bude jeho život naplňovat štěstím. A nejsme všichni stejní. Někdo si přeje mít velkou rodinu. Někdo chce jedno nebo 2 děti. No a jsou tu i tací, kteří prostě děti nechtějí. Raději se budou věnovat kariéře, cestování, koníčkům... Je tolik věcí, které můžou naplňovat život, i když nemáte děti.
No...a proč je vlastně nechci? Opomeneme neskutečný strach ze samotného porodu. Mám strach z toho, že by mohly přijít zdravotní komplikace jak během těhotenství, tak po porodu. Ani v dnešní době nejsou testy, které se dělají, stoprocentní a nedokážu si představit, že by se něčemu, co bych 9 měsíců "chránila", něco stalo.
Mám strach z toho, že bych nevěděla, jak se o dítě postarat. Jak bych poznala, co vlastně chce? Vždyť neumí mluvit. A jak ho to vlastně naučit? Co kdybych jako rodič zklamala a vychovala ho špatně?
Nemyslím si, že jsou děti roztomilé. Ne, fakt to červené řvoucí a slintající stvoření není roztomilé a ne, nemám potřebu si ho pochovat a žvatlat na něj. Nemám ráda mimča, které pořád brečí, že by člověku praskla hlava. Nenávidím malé děti v hromadné dopravě, kdy ječí na celý autobus/tramvaj, lítají všude a nejradši bych je uškrtila (:D). Co s tím budu dělat, když budou moje?
Dělá se mi špatně při pohledu na zvratky, čůránky a tak dále. Jak budu toho prcka přebalovat? Co když mě počůrá? Pozvrací? Asi ho pozvracím taky (:D).
Jo, taky si nedokážu představit, že tu bude někdo, jehož potřeby a přání budou nadřazeny těm mým. Vím, že to tak není všude, ale třeba moji rodiče vždycky udělali první poslední pro mě a sami tak neměli to, co chtěli. To já neumím. A co když to ani nikdy umět nebudu?
Navíc, stojím si za tím, že pokud by se ve mě něco zlomilo, tak děti nejpozději ve 30, ideálně jsem si je naplánovala tak ve 25 (když jsem je ještě plánovala :D). Jenže to je za 5 let. Co, když ani ve 30 nebudu mít vyvinutý mateřský pud?
Jsem člověk, kterému vadí, když si lidi řeknou, že nejdřív práce a pak až dítě a na to přijde řada až daleko po 30. Vím, že je to každého věc. Ale s taťkou nás dělí 40 let, s mamkou "jen" 33. A je to opravdu skok, v některých věcech jsou opravdu "100 let za opicemi" a myslím, že kdyby mě měli o nějakých 10 let dříve, tak bychom se v některých názorech tak moc nerozcházeli. Kdo ví...
Vlastně ani nevím, co říct na závěr. Že jsem hroznýš a zloun, který nesnáší děti a nedokáže si představit, že by po svědě běhali další malí zlounové, kteří by byli po mně? Co horšího, oni by nebyli jen po mně, ale ještě po P., což je ještě větší katastrofa. A já bych se o ně musela starat... Vždyť se neumím postarat ani sama o sebe.
Jediný důvod, proč bych děti chtěla je, že vím, že P. bude úžasný rodič a hrozně se těším na něj, jako na rodiče. I´msexy weird and I know it.
No...a proč je vlastně nechci? Opomeneme neskutečný strach ze samotného porodu. Mám strach z toho, že by mohly přijít zdravotní komplikace jak během těhotenství, tak po porodu. Ani v dnešní době nejsou testy, které se dělají, stoprocentní a nedokážu si představit, že by se něčemu, co bych 9 měsíců "chránila", něco stalo.
Mám strach z toho, že bych nevěděla, jak se o dítě postarat. Jak bych poznala, co vlastně chce? Vždyť neumí mluvit. A jak ho to vlastně naučit? Co kdybych jako rodič zklamala a vychovala ho špatně?
Nemyslím si, že jsou děti roztomilé. Ne, fakt to červené řvoucí a slintající stvoření není roztomilé a ne, nemám potřebu si ho pochovat a žvatlat na něj. Nemám ráda mimča, které pořád brečí, že by člověku praskla hlava. Nenávidím malé děti v hromadné dopravě, kdy ječí na celý autobus/tramvaj, lítají všude a nejradši bych je uškrtila (:D). Co s tím budu dělat, když budou moje?
Dělá se mi špatně při pohledu na zvratky, čůránky a tak dále. Jak budu toho prcka přebalovat? Co když mě počůrá? Pozvrací? Asi ho pozvracím taky (:D).
Jo, taky si nedokážu představit, že tu bude někdo, jehož potřeby a přání budou nadřazeny těm mým. Vím, že to tak není všude, ale třeba moji rodiče vždycky udělali první poslední pro mě a sami tak neměli to, co chtěli. To já neumím. A co když to ani nikdy umět nebudu?
Navíc, stojím si za tím, že pokud by se ve mě něco zlomilo, tak děti nejpozději ve 30, ideálně jsem si je naplánovala tak ve 25 (když jsem je ještě plánovala :D). Jenže to je za 5 let. Co, když ani ve 30 nebudu mít vyvinutý mateřský pud?
Jsem člověk, kterému vadí, když si lidi řeknou, že nejdřív práce a pak až dítě a na to přijde řada až daleko po 30. Vím, že je to každého věc. Ale s taťkou nás dělí 40 let, s mamkou "jen" 33. A je to opravdu skok, v některých věcech jsou opravdu "100 let za opicemi" a myslím, že kdyby mě měli o nějakých 10 let dříve, tak bychom se v některých názorech tak moc nerozcházeli. Kdo ví...
Vlastně ani nevím, co říct na závěr. Že jsem hroznýš a zloun, který nesnáší děti a nedokáže si představit, že by po svědě běhali další malí zlounové, kteří by byli po mně? Co horšího, oni by nebyli jen po mně, ale ještě po P., což je ještě větší katastrofa. A já bych se o ně musela starat... Vždyť se neumím postarat ani sama o sebe.
Jediný důvod, proč bych děti chtěla je, že vím, že P. bude úžasný rodič a hrozně se těším na něj, jako na rodiče. I´m
Jak jste na tom s dětmi vy?
Máte/plánujete/nechcete?
Po třicítce je na děti už pozdě, podle mě se člověku nebude chtít přizpůsobovat se dítěti, a hlavně tělo už to moc nezvládá.
OdpovědětVymazatJá nevím, mě je 27 a žiju spokojený život, nemyslím si, že dítě patří k životu, proč se měnit pro něco co člověk ani nezná? Nekouřit, nepít a bla bla bla..a ne všechny děti nejsou super, z nějakých vyrostou pěkný zloději a vrazi a kdo ví co ještě...