POSLEDNÍ DOPIS

Ani nevím kde začít.

Pamatuju si jako včera ten den, kdy jsem ti 8. února 2011 řekla, že s tebou budu chodit. Bylo mi 14 a naznala jsem, že to bude nejlepší způsob, jak že srdce vyhnat jednoho idiota.

Vzpomínám si na ty pocity absolutního štěstí, když jsem s tebou byla. Říkali jsme si, že to bude navždy. 

Neměli jsme ve vztahu moc překážek. Všechno s tebou bylo jednoduchý, nemusela jsem nad ničím přemýšlet nebo se snažit se změnit. Milovali jsme se takoví, jací jsme byli. Mladí, nevinní, nevybouření. Myslím, že to byla čistá láska, naprosto nedotknutá materialismem nebo problémy dospělých. Ty procházely pomalu. Nejdříve tvoje maturita, pak moje, následně moje vysoká. Potom ses stal vojákem a já tě nikdy neviděla šťastnějšího. A nikdy jsem na tebe nebyla tak hrdá, jako tehdy.

A roky plynuly dál. Byli jsme spolu šestý rok, když jsem byla ve škole, měla jsem zkouškový a tys mi zavolal s tím, že se stěhujeme do bytu. Sami 2. Můj splněný sen. A tak jsme 2 roky žili na 35m² ve 2 místnostech a já byla nejspokojenější za celý svůj život.

Asi jsem neviděla, nebo spíš nechtěla vidět, jak moc se náš vztah mění. Už jsem tě nepotřebovala mít u sebe. Byla jsem ráda sama, našla jsem si brigádu a volný čas vyplňovala prací. Někdy v době mé práce a tvoji lhostejnosti ke mě to všechno začalo. Myslím, že další milník v našem vztahu měla být svatba, děti , dům nebo třeba společný mazlíček. Tys místo toho přijal místo zpět v rodném městě. A zabil jsi ve mě všechno. Musela jsem se vrátit domů, kde jsem pomalu uvadala, zatímco ty jsi byl ve svém živlu. 

Tehdy, když jsme oslavili své 8. výročí jsem si začala uvědomovat, jak moc rozdílní jsme. Ještě větší propast se mezi námi vytvořila, když jsem na jaře nastoupila do práce na plný úvazek. A náš společný čas se změnil na spaní v jedné posteli. Vím, že jsem se měla snažit víc. Ale já nemohla. Neměla jsem na to energii. Najednou mi bylo všechno jedno. Ale věděla jsem, že ty jsi se mnou šťastný a to bylo to jediný, na čem mi záleželo. Abys ty byl šťastný. Na úkor toho, že já šťastná nebyla.

Tím, že jsem ho potkala se asi vše urychlilo.  Nejdřív hovory o práci. Pak zdvořilé small talky o počasí, dopravě či o plánech na víkend. Vůbec si nepamatuju, kdy přesně se můj pohled na něj změnil. Ale najednou jsem zůstávala v práci do 19hod, abychom si spolu mohli volat po cestě domů. A volali jsme si i doma. Říkala jsem ti, že řešíme práci. Ale tys to věděl. Jak jsem si mohla myslet, že bys to nepoznal. Ztrácela jsem tě víc a víc. 

Místo toho, abych se snažila náš vztah zachránit a víc budovat pouto mezi námi, jsem si do ranních hodin volala s ním, zavřená na záchodě na zemi, abys mě neslyšel. 

Vlastně jsi to rozhodnul ty. Začal jsi řešit stavbu domu. Tak, jako jsem měla v hlavě společnou budoucnost několik let jasně danou... Najednou jsem si to nedokázala představit. Věděla jsem, že pokud se k něčemu takovýmu zavážu, nebude cesty zpět a budu toho litovat.

28. října 2019, při sledování Doby ledové jsem ti řekla, že to chci ukončit. Bylo to nejhorší rozhodnutí v mým životě a dodnes si pamatuju, jak chladně a racionálně jsi to vzal. Což mě ale hrozně uklidnilo. Dokud sis to nenechal projít hlavou a druhý den nebrečel vedle mě s prosbou, ať si to promyslím. Neměl jsi kam jít, protože tvá rodina úplně nefunguje. A tak jsme se snažili rozchod udržet v tajnosti před našima a počkat, až jak si najdeš nějaký byt.

Pokud bych měla vybrat nejrozporuplnější období v mým životě, bylo to tohle. Každý den jsme se doma míjeli a já se dívala na tvoji smutnou tvář. Ani nevíš, jak moc mě to mrzelo a kdybych mohla, udělala bych všechno na světě proto, abys byl šťastný. Pamatuju si, když jsem došla z práce a na posteli na mě čekala pizza, okvětní lístky růží, kytice růží, naše společné fotky, citáty a vzpomínky, které jsem ti kdysi dala k výročí a dopis. Dopis o tom, jak moc bys to chtěl ještě zachránit. Jestli bylo něco horšího, než ten den, kdy jsem ti řekla, že se chci rozejít, tak určitě to, když jsem za tebou musela jít a už tak zlomenýmu ti říct, že tomu další šanci dát nechci. A tak jsem tě jen objímala, protože to bylo jediný, co jsem mohla udělat a jak jsem tě mohla podržet. Dala bych ti v tu chvíli celý svět, jen aby ses tak netrápil. V tu chvíli jsem věděla, že už nikdy nebudu nikoho milovat tak moc, jako jsem milovala tebe. Bezmezně, čistě a s vidinou toho, že to bude navždy. Vlastně doteď vím, že bych kdykoliv dala svůj život za ten tvůj. Bez jediného zaváhání. Myslím, že si doteď neuvědomuješ, jak moc těžký pro mě rozchod byl, jelikož jsem tě nikdy milovat nepřestala. 

A v tu dobu, kdy jsem se rozcházela s tebou jsem zároveň prožívala pomalé začátky vztahu s ním. Nechtěla jsem si to přiznat, ale bylo to tak. Pamatuju si, když se o našem rozchodu dozvěděli nedopatřením doma a celá rodina to začala řešit. A já šla na zahradu a celá ubrečená mu volala. A tím náš vztah pomalu začínal, protože já potřebovala někoho, kdo by chápal moje debilní myšlenkové pochody a kdo by mi poradil.

24. listopadu 2019 ses stěhoval pryč. Moji rodiče ti pomáhali, stejně tak jako já. S tím, že já noc předtím strávila u něj a prožila s ním úžasnej večer plnej alkoholu, tancování a smíchu. Nechtěla jsem skákat ze vztahu do vztahu. Ale zamilovala jsem se do něj úplně bláznivě. A najednou zase cítila ty pocity, co mi v našem vztahu chyběly.
Všechno bylo hrozně rychlý. Každej mi říkal, že úplně zářím a jde na mě vidět, jak moc šťastná jsem. A já jsem byla. Protože on je úžasnej. Má velký mouchy, který jsi ty neměl. Už jsem se pomalu naučila přestat srovnávat. I když vím, že ve spoustě věcí jsi byl dokonalej, nebylo to to, co jsem potřebovala. 

A dnes je to přes půl roku. Stále se s tebou občas potkám, protože moji rodiče se s tebou stýkají. A hrozně mě bolí pohled na to, jak moc jsi sám. Ale jsem teď tak šťastná, že mám někoho, kdo je napojený na moje myšlení, kdo analyzuje moje pocity, poslouchá mě a ke všemu musí říct svůj názor.

Dlouhou dobu jsem věřila, že jsme se měli potkat a zůstat spolu. Poslední rok jsem přemýšlela, že možná se osud spletl. Proč nás spojil dohromady, když nejsi ten, s kým zůstanu navždy?
Zpětně si myslím, že i kdyby nás spletl osud dohromady později, nebudeme spolu. Protože jsme každý úplně jiný a celý náš vztah byl o ústupcích a podřizování se tomu druhému (vlastně aniž bychom si to uvědomovali a brali to negativně).

Al.